Elvis Presley – Když jsem byla malé dítě, Elvise  jsem upřímně vnímala, jako jakousi karikaturu sebe sama. Můj pohled se ale změnil věkem. Navíc časem jsem se došla ke stejnému, jako Elvis. Afroameričané mají velmi přitažlivou kulturu plnou přirozené nespoutanosti, vášně – emocí, odrážející se v hudbě, tanci. Někteří z nás se očividně narodíme s nespoutaností v srdci a díky tomu tíhneme k divokosti, protože ta odráží něco v nás samotných.. To byl 100% případ Elvise. Tento článek ovšem nebude rozborem jeho skvělé performance, ale rozborem charakteru dle astropsychologie. 

Elvis i nyní pro moderní lidi ve 21. století vyzařuje až animální, nekompromisní, drzou přitažlivost, sexualitu a šarmantnost. Jenže za tím vším se skrývá silná touha po kontrole všech aspektů v životě a to rovněž směrem k jeho nejbližším. Ti měli existovat v jeho pohledu a v životě, jako stabilní, loajální základna, podpora. V tom byl velmi pragmatický. Zmiňovaná Elvisova potřeba po kontrole způsobovala jeho silné tendence poučovat druhé o tom, co je správné dle jeho mínění, a organizovat je, aby dělali to správné i kdyby do extrému.

Elvis byl ze své přirozenosti velmi tvrdohlavým člověkem se silným smyslem pro vlastní individualitu. Klíčovým faktorem pro jeho identitu bylo zachování vlastní soběstačnosti a nezávislosti, nehledě na vše. Nehledě na respekt a lásku, co cítil k nejbližším, chtěl být sám sebou. Jenže zároveň trpěl obavami, že být sám sebou by znamenalo ztrátu jeho tváře před druhými. Ano, paradoxně mu na tom velmi záleželo. U druhých ovšem používal dvojí metr a proto neměl zábrany přetvařovat se ve smyslu, jak naplňuje očekávání druhých, ale přitom si tajně plnil vlastní motivace. To, že pak šel v podstatě přes „mrtvoly“, měl svá tajemství, je něčím na co měl ve svém pohledu právo, neboť potlačovat se do nekonečna přeci nemůže..!

Své názory, když už je dal otevřeně najevo, prosazoval se stejnou tvrdohlavostí. Jinak raději vyčkával a dával prostor druhým, aby nejprve oni odkryli své karty. V tom byla jeho strategie, to byl jeho způsob, jak poznat motivy druhých. Jakmile však názor vyjádřil, nebylo to ale za cílem dělat kompromisy. Právě jeho neochota dělat kompromisy, co se týká nezávislého projevu jeho individuality v něm vzbuzovala potřebu revolty proti omezením, stereotypu, systému, zavedeným normám / pořádku, co v jeho pohledu nedávají smysl atd. Elvis se ale zároveň snažil přesvědčit druhé o morální, logické správnosti svých postojů. Ovšem, jestliže se někdo uměl správně dotknout (manipulovat) jeho citlivé duše, která toužila po hlubokém, citovém sepětí, sounáležitosti, dotknout se ve své fantazii až podstaty života, veškerá tvrdohlavost, individualita šla dočasně stranou a on se podřídil.

Jak Elvis Presley obětoval vše pro úspěch

Pro Elvise bylo bytostně důležité mít pocit stability v životě a lidi kolem, na které se mohl naprosto spoléhat. Zažívat častý opak v tom směru, byl pro něj velmi bolestný až do té míry, že zažíval úzkostné stavy, trpěl depresemi či při nejmenším velmi pesimistickými představami, neboť pro Elvise bylo kvůli jeho charakteru velmi jednoduché vidět nejprve spíše to horší.

Elvis se narodil, jako přirozeně velmi ambiciózní člověk plný vůle, vytrvalosti, houževnatosti, ochoty tvrdě pracovat. Chtěl dosáhnout předního místa mezi ostatními, vybudovat něco hodnotného, trvalého, co by mu přineslo úctu, respekt druhých. Dosažení úspěchu vždy viděl, jako reálné, protože na nedosažitelné cíle se zkrátka nezaměřoval. V tom směru byl velmi logický a praktický. Elvis neměl ve zvyku vyhledávat věci, co spatřoval, jako neperspektivní, nejisté.

Být pro druhé důležitým, oblíbeným pro něj bylo skutečně tím největším motorem  – doslova jeho životem. Elvis na seberealizaci spojenou s kariérou pohlížel vždy tak, že by se mělo spojovat příjemné s užitečným. Nicméně potřeboval v ní volnost, příjemnou atmosféru, bez konfrontací, nespravedlnosti, netolerance, protože nic z toho nepřináší mír, který Elvis v kariéře potřeboval, aby byl schopen dlouhodobě dosahovat toho nejlepšího výkonu a výsledků. Zároveň potřeboval mentální podporu či při nejmenším svolení svých nejbližších, protože bez toho mohl trpět pocitem, že následování jeho cílů bude na úkor pohody druhých, za což by se cítil paradoxně provinile. On opravdu chtěl, aby jeho následování cílů přispělo k vytvoření pohody, klidu i v životech druhých. Jeho podvědomé ochranitelské sklony to jen posilovaly.. Jenže…

Pro svůj úspěch byl schopen obětovat po limitovaný čas hodně – i na úkor sebe, byl takto nastaven. Ale přitom očekával, že se vše začne vracet stabilně v dobrém zpět. V podobě, kdy bude zajištěn jeho životní styl naplněný pohodou, klidem, díky kterému by si mohl užívat radosti ze života. V tom směru jej mohlo zastavit pouze opakování nepříznivých, životních událostí, co zapříčinily jeho uzavření se do sebe. Pro něj naprosto přirozená reakce. Dále trýznění vlastními myšlenkami, pasivita, kterou mohl být doslova paralyzován. Přitom všem se stále dokázal do nějaké míry soustředit na povinnosti, závazky a potlačoval svou silnou individualitu, co uvrhl do „vězení“ jen, aby neklesl v očích publika. Elvisův smysl pro odpovědnost a potřeba vyvolávat úctu druhých, byl velmi silný. A dokud v něm tato individualita nesebrala sílu k opětovné revoltě či nedošla k uvědomění, že si toho na sebe bere příliš, kdy pracuje příliš tvrdě, potlačuje sám sebe, ačkoliv ve skrytu potřebuje a touží být nezávislý, soběstačný a dělat si, co sám uzná za vhodné.., nestalo se vůbec nic.

Elvis Presley a jeho závislosti

Elvisova duše byla velmi křehká, plná vizí, snů, emocí.. Dalo by se říci, že právě duše byla Achillovou patou Elvise. Elvisovo vnímání a podvědomé, nevědomé reakce, jestliže nebyly správně zpracovány, uchopeny, staly se oslabujícím prvkem. Do do té míry, kdy díky tomu trpěl potřebou unikat z reality. Realita může totiž obsahovat krutou bolest, a té jeho citlivá duše, měla problémy čelit.
V lepším případě unikal jen do své fantazie. Hůře ke všemu, co mu ten únik zprostředkoval… A to především v těch momentech, kdy byla realita pro Elvise přímo nesnesitelná. Když vezmete v potaz, jak byl Elvis pragmatický člověk a dáte do něj „koktejl“ v podobě proměnlivých emocí, snového vnímání, kdy spousta „normálních“ věcí, byla jeho osobou vnímána, jako nicotná, zištná, banální, nepodstatná.. A zároveň si uvědomíte, že díky citlivosti své duše dokázal empaticky chápat, ztotožnit se s emocemi druhých, s jejich pocity nespravedlnosti, bolestí, utrpením.. Pak už není tolik překvapující, že tyto nezpracované emoce plné bolesti, odzbrojovaly jeho pragmatický rozum. Kvůli své citlivé duši vnímal bolest s opravdu velkou intenzitou. Navíc jakmile měl pocit, že se může na druhé opravdu spolehnout, otevřel se, a vytvořil si snadno hlubokou citovou vazbu. Dost možná i citovou závislost na těch, kteří dokázali oslovit tuto jeho citlivou podstatu.

Na jedné straně Elvis miloval své soukromí, kdy mu nebylo zatěžko uzavírat se do sebe před světem, i před nejbližšími a mít odstup od všech a všeho. Zároveň potřeboval široké publikum, aby mohl dosáhnout oblíbenosti, váženosti. Právě jeho touha po oblíbenosti byla něčím, co jej motivovalo k mnohému jen, aby neklesl v očích druhých, zachoval si před nimi svou tvář a zachoval si domnělou kontrolu nad situací. Bohužel ve výsledku měl minimální kontrolu nad sebou..a byl trýznitelem.

Zajímá vás váš hloubkový mirigrosso – nevšední horoskop, který vám pomůže pochopit a milovat sebe / druhé? Více informací o něm najdete > zde